úvodní stránka  -  o webu  -  kontakt  - 

Jazykový průvodce


K CHARAKTERISTICE KAVKAZSKÝCH JAZYKŮ


František Vrhel

 
 

1. Horizont.     Za základní referenční bod našich poznámek můžeme pokládat onen pohled na celek kavkazských jazyků, jejž přináší čtvrtý svazek díla Jazyki narodov SSSR :   Iberijsko-kavkazskije jazyki (1967), obsahující na jedné straně typový popis gramatiky sedmatřiceti kavkazských jazyků  , na druhé straně typologizující charakteristiky jednotlivých skupin i jejich genealogického větvení , charakteristiky, jež se pokusíme přiblížit.  Jak známo, jednotlivé strukturní paralely mezi kavkazskými jazyky byly odhaleny již dávno a  tyto jazyky byly objektem více či méně dlouhého synchronně-typologického i historicko-typologického zkoumání (v této souvislosti je vhodné připomenout různá díla I. I. Meščaninova a A. S. Čikobavy; z novější doby pak kontenzivní typologii G. A. Klimova), přesto je v současnosti dosud obtížné podat nějakou detailní charakteristiku stavby kavkazských jazyků. Spolu s řadou strukturních podobností, lze pozorovat i existenci podstatných rozdílů, dodávajících každé ze čtyř nebo tří skupin, budeme-li mluvit o „našských“ a „daghestánských“ jazycích jako o jediné skupině, její vlastní typologický svéráz. Pohled na soubor typologických příznaků kavkazských jazyků dovoluje usoudit, že abcházsko-adyhejský jazykový typ na jedné straně a našsko-daghestánských typ na straně druhé  představují jakési krajné póly v kavkazské jazykové typologii, zatímco typ kharthvelský zaujímá postavení středové.  Konkretizujme nepatrně: bohatý konsonantismus, jejž můžeme pokládat za obecně kavkazských rys. Nejvyššího stupně rozvoje dosahuje v abcházsko-adyhejských jazycích (v ubychštině je to 82, v abcházských dialektech je to do 67 , v adygejských dialektech je to do 66), v některých dagestánských jazycích (v chinalužštině je to 59 souhlásek, v tabasaránštině 55, v achvachštině 49). V poměrně málo variabilním konsonantismu kartvelském nacházíme nějakých 27 až 30 souhláskových fonémů; obvyklá je v „kavkazštině“ existence triád explozív a afrikát v podobě znělá, aspirovaná a glotalizovaná a rovněž řady spirantů s protikladem znělosti a neznělosti; bohatě jsou zastoupeny fonémy zadopatrové, uvulární a laryngály.  Vokály dosti variují: v abcházsko-adyhejských jazycích je vokalický inventář omezen na několik prvků (připomeňme v této souvislosti i monovokalické interpretace pro abazinštinu A. N. Genka a pro kabardinštinu A. H. Kuiperse); naproti tomu dosahuje vokalický inventář našsko-daghestánských jazyků, díky nazalizaci a umlautizaci patnácti dvaceti elementů, nemluvě o vokálech glotalizovaných; středové postavení vyznačuje jazyky kartvelské: obvykle pět sedm vokálů. V všech skupinách lze najít ablautové jevy, zastoupené v konkrétních jazycích v různých podobách; zřejmě je lze charaktizovat jako archaický rys.

Poukazem na archaičnost vnitřní flexe vstupujeme do oblasti morfologie. Lze říci, že morfologický typ všech skupin kavkazských jazyků je třeba charakterizovat jako aglutinační s projevy polysyntetismu (ovšem nikoli ve smyslu Skaličkovy typologie, nýbrž ve smyslu masivní aglutinace)  v abcházsko-adyhejských jazycích a s elementy fúze či flexe v jazycích našsko-daghestánských. Dodejme, že výrazný obecně kavkazský rys paradigmatiky i tvoření slov představuje sufixální uspořádání, jež leží v základu paralelismu těchto jazyků ve smyslu subjekt-objektové verbální konfigurace; ve všech jazycích kavkazských nacházíme ergativ, jehož fungování se historicky vzato zakládá podle A. S. Čikobavy v nediferencovanosti verbální osnovy z perspektivy slovesné diatese. Předpokládá se rovněž, že kategorie jmenné třídy, existující v současnosti ve většině našsko-daghestánských jazyků a rovněž v abcházštině, bylo původně vlastní všem kavkazským jazykům.  Středové postavení kartvelského jazykového typu je právě v oblasti morfologie velice nápadné: postupný růst flexivnosti, pokles role prefixace, komplexnost skloňování (od elementární dvoupádové opozice do zjevně nejbohatšího pádového systému ve světě jazyků, systému, zahrnujícího kromě „základních“ pádů celé série pádů lokativního významu) a zjednodušení časování, tedy rysů procházejícího od západu na východ přes kharthvelskou jazykovou oblast. V leckterém ohledu, zejména v oblasti slovesné morfologie se pravděpodobně kartvelský jazykový typ nejvíce přibližuje k typu abcházsko-adyhejskému; lze uvést existenci verze, výskyt polypersonálních slovesných forem, nepřítomnost kategorie gramatické třídy (Třídové členění je formách třetí osoby abcházského slovesa nelze pokládat za charakteristické; typologické svazky či isomorfismy kharthvelských jazyků s jazyky nachsko-dagestánskými jsou méně výrazné a ještě méně výrazná je „společná typologie“ jazyků abcházsko-adyhejských na jedné straně a jazyků našsko-daghestánských na straně druhé, což z nich, jak bylo již řečeno, právě činí typologické póly nebo úvratě. Podobně je tomu se syntaxí i se slovní zásobou (1967: 11-13).

Připomeňme nyní, byť spíše stručně, některé momenty tradice typologického zájmu o kavkazské jazyky, zájmu, jehož ranou podobu lze spatřovat v příslušném oddílu Grundrissu   Friedricha Müllera   (1887: 48-223), v němž zdůrazňuje „velkou chudobu“ vokálů a naproti ní „velké bohatství“ konsonantů, jmenovitě hrdelnic a sykavek. Dodává, že všechny tyto jazyky jeví kupení souhlásek, jež lze snad ve srovnatelném stupni najít ještě u jazyků západního pobřeží severní Ameriky. Podstatný je tento Müllerův výrok: „Princip aglutinace, jenž tyto jazyky ovládá, směřuje v mnoha případech ke flexi (podtrhl FV). Dodejme, že Friedrich Müller přibližuje nějakých dvanáct kavkazských jazyků, pojímaje kartvelskou skupinu jako celek. Pokládá za nanejvýš interesantní vstup („Einfügung“) pronominálních elementů, jejž pozorujeme v abcházštině a jenž připomíná, jak Müller dodává, jazyky malajské a jazyky munda. Podotkněme, že později se bude mluvit o polysyntetickém či polypersonálním slovesu v abcházsko-adygských jazycích (například A. M. Kumachov ve svých studiích ze šedesátých let). Naproti tomu severokavkazskou třídovost srovnává s třídami jazyků bantuských (podobně Ernst Kieckers 1931, uvádějící třídovost inessivu v c‘achurštině, později Vladimír Skalička 2004, jenž v ní shledává exponenty flexivnosti); příklad z avarštiny: w-atši příchod muže; j-atši příchod ženy; b-atši přinesení nějaké věci. Přesahy ve směru flexe, respektive introflexe uvádí Müller i z daržštiny. Tyto přesahy nezůstaly nepovšimnuty Franzem N. Finckem (Finck 1909), jehož typologická charakteristika gruzínštiny vyúsťuje v kvalifikaci tohoto jazyka jako jazyky s „Gruppenflexion“; je zajímavé, že Finckův typologický pohled neupadl v zapomnění; dokladem, jistě výmluvným, může být jeho uvedení (a potvrzení, byť ve smyslu spíše aglutinačním než flexivním¨známým  kavkazologem G. A. Klimovem (1986), jenž jej shledává v oblasti kavkazských jazyků generalizovatelným a dosti důsledně provedeným; tak příkladem může být adyhejské wena daxa-r krásný dům (absolutiv sg.), megrelské da do žima-s sestře a bratrovi (dativ sg.), lazské da do nusa-k sestra a snacha (ergativ sg) či lezgijské kesib ležber-in ubohých rolníků (genitiv pl.).  Na rozdíl od svých předchůdců je Nikolaj S. Trubeckoj více soustředěn na flexivizující linii, v jeho případě nikoli jazyků kharthvelských, nýbrž jazyků východokavkazských  (Trubeckoj, ruská verze 1986); jde mu primárně o historické a srovnávací zřetele v oblasti východokavkazských jazyků, jež pokládá nikoli neprávem za nejdiferencovanější skupiny kavkazských jazyků; podle Trubeckého sestává tato skupina z osmadvaceti jazyků, jimž se z větší části mluví v Dagestánu. Foneticky jsou nápadné glotalizované explozívy a afrikáty, představující specificky kavkazské zvuky a velice rozšířené ve všech kavkazských jazycích,a nejen v nich: lze je najít i v indoevropských jazycích Kavkazu, konkrétně v osetštině a arménštině; nápadné jsou rovněž laterální hlásky, jež je nutno pokládat za svéráz severokavkazských jazyků; sousední jazyková seskupení je neznají. Svéráz vykazuje také pohyblivý přízvuk. Trubeckoj v této souvislosti píše: „V každém případě indoevropská a východokavkazská rodina jsou jediné z mně známých rodin Evropy a Asie, mající pohyblivý či volný přízvuk“.   Z oblasti morfologie upozorňuje Trubeckoj na třídy, dodávaje, že náležitost k té či oné třídě není vyjádřena samotným substantivem, ale na slovech, jež s ním kongruují: adjektivech, číslovkách, slovesech, zájmenech. Svéráznou shledává rovněž verbální konstrukci: namísto protikladu nominativu a akuzativu jde ve východokavkazských jazycích o kontrast patiensu a agensu. V casus patiens stojí subjekt nepřechodného slovesa a logicky objekt slovesa přechodného; v casus agens pak stojí logický subjekt přechodného slovesa. Dalším specifikem je introflexivní rozlišování dokonavosti a nedokonavosti; neboli každé slovesa mělo dvě osnovy: imperfektivní a perfektivní. Příkladem je Trubeckému dargižština, jež dosti přesně odráží původní situaci; tak as koupit oproti is kupovat; ilx uvařit oproti ulx vařit: je zjevné, že v základu tohoto systému leží ablautový princip. Dodejme, že tento jev je dosti příznačný pro nachské jazyky ; tak v čečenštině lara sečti oproti liera sčítej; chachka poskoč oproti chechka skákej (Dešerijev 1966); analogicky v inguštině, kde punctualis vyjadřují kmenové vokály á, a, uo, ov; continuativ pak spojení ié, ie a uv; například lakcha sehrát oproti liéchka hrát (Dolakova 1967) . Nakonec Trubeckoj uvádí lomené plurály typu arčinského ans být oproti únsur býci nebo cei koza oproti cáhur kozy. Je zjevné tedy, že pro „pravýchodokavkazštinu“ význačnou roli hrála změna vokálu kořene nebo kmene; v tomto ohledu  upomíná indoevropštinu a semitštinu. Podle Trubeckého jsou tato tři genetická seskupení jedinými „flexivními“ jazykovými rodinami Evropy a Asie. Zdá se, že s Trubeckým, dosahuje akcent na flexivnost nachsko-dagestánských jazyků, klasicky vzato, svého vrcholu, i když to pochopitelně neznamená, že by zájem o flexivní složky kavkazských jazyků snad úplně zmizel; v této souvislosti není bez půvabu Gecadzeho studie, soustředěná, nikoli sice přímo na flexi, nýbrž na „nedůslednosti“ aglutinace: podle Gecadzeho neplatí pro kavkazské jazyky ona známá rovnice aglutinace „jeden afix rovná se jedna funkce“. Gecadze (1965) právě upozorňuje, že v aglutinačních jazycích nacházíme řadu případů odklonu od monosémie afixů; vyskytují se formanty, mající dvě funkce a naopak také dva afixy (například prefix a sufix), mající jeden jediný gramatický význam. Například gruzínské mo –nadir-e lovec (od nadir vysoká) nebo sa-burv-el (to, čím se pokrývá: příčestí fut. pasiva); podobně je tomu i v jiných kavkazských jazycích, nejvýrazněji snad v jazycích abcházsko-adyhejských; tak v abcházském polypersonálním slovesu se k vyjádření subjekt-objektových vztahů užívají jedny a tytéž prefixy. Tak i-s-fojt to-já-jsem, ale s-a-fojt to (kategorie věci) –mně-je; jak je zřejmé, -s- se v jednom případě používá k označení subjektu, v druhém případě k označení objektu; tím jsou snad dosti nedvojsmyslně naznačeny limity aglutinace.

Podívejme se nyní na jednotlivé skupiny kavkazských jazyků s cílem vytknout alespoň některé charakteristické rysy, pohybujíce se víceméně ve vytčeném typologickém rámci.

2. Kharthvelská skupina.      Mluvili jsme o „středovém postavení“, jež zaujímají kartvelské jazyky; dodejme, že výše či rozsah přesahů směrem ke flexi roste od č‘anštiny a megrelštiny přes gruzínštinu po svanštinu, již někteří typologové dokonce připisují „flexivní dominantu“  (například G. A. Klimov 1986). Syntaktické charakteristiky, většinový slovosled typu SOV, některé koncentrické rysy slovesa začleňují kartvelské jazyky do blízkosti arménštiny, novoindických jazyků, ale i jazyků sinotibetských a ugrofinských.  Rovněž po stránce  zvukové jsme mluvili o středovém postavení; určitou výjimku snad představuje svanština, v níž nacházíme krátké a dlouhé vokály a vokály „umlautované“ , rozlišující rovněž délku. Ve svanštině se objevují alternace vokálů v rámci kořene, alternace, jež mohou plnit určité morfologické funkce; příkladem může být číslo: pür kráva oproti puräl krávy ; chäm prase oproti chamär prasata či qän býk oproti qanär býci..  Také konsonantismus je v kharthvelských jazycích jen lehce diferencovaný: nejbohatší se jeví čanština, disponující „navíc“ hláskami „j“, „h“ a rovněž „f“. Vývoj kharthvelského konsonantismu jde cestou zjednodušování, zejména v oblasti uvulárních a laryngálních řad.   Ač „kharthvelština“ nedisponuje jmennými třídami, je její morfologický systém dosti členitý; obvykle se rozlišují tři slovní druhy: jména, slovesa a slova nesklonná; avšak zatímco nominální morfologii vyznačují sufixy, používá morfologie verbální jak sufixy, tak i prefixy. Jména disponují pádem (zhruba do deseti) a číslem, přičemž sufix plurálu předchází sufix pádový jako například: sachl-eb-i domy (plurál, nominativ). Typ skloňování v kartvelských jazycích jeví vcelku rysy aglutinační; ve staré gruzínštině se používal jako kontrast k nominativu na „-i“ ergativní  (nepřímý) pád na   „–ta“ , kumulující gramémy čísla a pádu. I když jsou kharthvelské jazyky pokládány za jazyky s převládajícím nominativním uspořádáním , lze tzv. povestvovatel‘nyj  pád na „-m“  (v gruzínštině) pojímat jako ergativ.  Někteří autoři soudí, tak G. A. Klimov ve své kontenzivní typologii, že kharthvelské jazyky směřující k nominativnímu typu náležely původně spíše k typu aktivnímu než k typu ergativnímu.

Klíčový slovní druh představuje v kharthvelštině nepochybně sloveso, jež se na jedné straně člení na sloveso přechodné  versus nepřechodné, na druhé straně na sloveso dynamické versus sloveso statické. Všechna přechodná slovesa (s výjimkou dvou gruzínských synonymních sloves icis a ucqis on ví, zná) jsou dynamická, nepřechodná mohou být buď statická nebo dynamická. Kharthvelské sloveso vyznačují kategorie osoby, čísla, verze, diatese, potencialisu, kontaktu (přímého a nepřímého, kauzativ), času vidu, způsobu; v zanské skupině, resp. v tzv. zanském jazyce (Price et alii 2002: 225) je to ještě kategorie reciprocity. Největší specialitou je pravděpodobně kategorie verze (ve starší literatuře se mluví o „charakteristickém vokálu“), jež v rámci kartvelských jazyků funguje nejregulárněji ve svanštině. Verze charakterizuje slovesný děj ve smyslu jeho určení, směřování z hlediska subjektu nebo objektu.  Rozlišují se obvykle tři podoby: subjektová, objektová a neutrální. Subjektová ukazuje na směřování děje k subjektu; exponentem je ve všech kartvelských jazycích prefix „i-„ (gruzínsky i-šenebs staví pro sebe, megrelsky i-ketens dělá (to) pro sebe, svansky i-sqi dělá (to) pro sebe). Objektová verze odkazuje na směřování k objektu; jejím exponentem u forem 1. a 2. osoby nepřímého objektu pro všechny jazyky je prefix „i-„ (gruzínsky m-i-šenebs staví pro mě, svansky ž-i-sqi dělá to pro tebe; u forem 3. osoby v gruzínštině, megrelštině a čanštině jde o prefix „u-„ , ve svanštině je to prefix „o-„ (gruzínsky u-šenebs staví (to) jemu, svansky ch-o-sqi dělá (to) jemu).  Konečně neutrální verze neobsahuje exponenty směřování děje na subjekt nebo objekt; jde o nulový prefix (gruzínsky cers píše, čansky kodums staví) nebo jde o prefix „a-„ v gruzínštině a svanštině: a-šenebs on staví  a-sqi on dělá , a o prefix „o-„ v megrelštině a č‘anštině.  Výrazným specifickým rysem kartvelských jazyků je existence diatese, neznámé jak v našsko-daghestánských jazycích, tak i jazycích abcházsko-adyhejských; typologický důsledek? Marginálnost ergativu v kartvelských jazycích?  Tak v gruzínštině slouží jako prefix trpného rodu „i-„ v absolutních formách slovesa (i-maleba schovává se) a „e-„ v relativních či relačních formách slovesa (e-maleba schovává se před ním). Specialitou svanštiny je systematický protiklad aktiva a pasiva u značné skupiny sloves na základě introflexe   e/ä nebo „a“ pro pasivum a  i/e  pro aktivum, například  a-täch     vrátil se oproti a-tich vrátil.  Dodejme ještě k morfologii, že kharthvelské jazyky se vyznačují bohatě rozvinou kategorií času.   Pokud jde o syntax, rozlišují všechny tyto jazyky nominativní, ergativní a dativní konstrukci  věty.  Ergativní konstrukce se objevuje v gruzínštině a svanštině u aktivní formy tranzitivních sloves a také u řady intranzitiv  v případě tzv. druhé série časů (speciálně u aoristu); například  svansky katel-d  legre  esde slepice snesla vejce, gruzínsky bawšw-ma daidzina dítě usnulo; v č‘anštině je ergativ podmíněn aktivními formami tranzitiv a množstvím nepřechodných sloves ve všech sériích kategorie času: usta-k ochori kodums  zedník staví dům, bozo-k ibgars  dívka pláče.   Na závěr  připomeňme nikoli zcela banální úvahu Alfa Sommerfelta (1937, ruská verze 1950) o subjektu v gruzínštině. Úvaha předkládá nejprve otázku, jak dalece lze aplikovat pojem subjektu vypracovaný v oblasti indoevropských jazyků na jazyk jako je gruzínština.  Tak výraz  kaci h-klav-s megobar-s  člověk zabíjí přítele  zní v aoristu kac-ma mo-cla megobari člověk zabil přítele   s „kacma“ v ergativu a s „megobari“ v nominativu. Takže, pokračuje Sommerfelt, obraz subjektu v gruzínštině se ukazuje dvojím způsobem. Nežli se však přijme takový závěr, je vhodné se tázat: lze použít na gruzínštinu kategorii indoevropskou? V současných jazycích, v nichž sloveso víceméně ztratilo osobní charakter, je pojem podmětu vyjádřen ostře. Vezme-li se však v úvahu indoevropský prajazyk, je situace jiná: ve starém indoevropském systému mohlo být sloveso vyjádřeno pouze v osobní formě; infinitivy jsou původu pozdějšího. Z hlediska indoevropštiny latinská věta „vir currit“ má být přeložena nikoli jako „člověk běží“ či „muž běží“, nýbrž jako „muž, on běží“.  To, co je pro nás podmětem, slouží v jazycích tohoto typu jako apositum podmětu, založeného v samotné verbální formě. Odtud je zjevné, že „kaci“ a „megobari“  v uvedených výrazech je třeba chápat jako aposita k elementům obsaženým ve slovesných formách „h-klav-s“ a „mo-kla“. Sommerfelt nakonec naznačuje, že gruzínský verbální radix, stejně jako kořen indoevropských jazyků, vyjadřuje jen prostý a čistý slovesný děj.  Dodejme, poněkud zobecňujíce, že jak kavkazský ergativ, tak kavkazské „koncentrické“ sloveso, jež s ním nepochybně souvisí, se nejeví v tomto ohledu tak exoticky, jak by se snad na první pohled zdálo: sblížení ve smyslu flexivnosti je snad zjevné. Potud několik  charakterizujících poznámek ke kharthvelským jazykům.

3.  Abchazsko-adyhejské jazyky.     Bylo již naznačeno, že se tato skupina jazyků, vlastně skupina   západokavskazských jazyků (abchazština, abázština, ubyšština, adyhejština a kabardo-čerkeština), vyznačuje vysokým stupněm syntetizmu, jenž se vztahuje k morfologicky nejsložitějšímu slovnímu druhu, ke slovesu, syntetizmu, jenž se neomezuje na paradigmatiku. Termín polysyntetizmus je používán od šedesátých let M. A. Kumachovem s ohledem na tu skutečnost, že v abchazsko-adygských jazycích je vysoký stupeň syntézy, charakteristický jako pro paradigmatiku, tak pro derivaci. Termín se vztahuje k morfologii a implikuje striktní posloupnost morfémů či allomorfů v rámci paradigmatiky slovesa. Morfémy použité v hranicích slova vyjadřují subjektové a objektové vztahy, souřadné, podřadné, eventuálně jiné. Pouze z hlediska čistě funkcionálního je polysyntetická forma ekvivalentní větě. V polymorfémové tvorbě se kříží různé typologické příznaky. Polysyntetizmus může být vytvářen různými způsoby: aglutinačním, aglutinačně-inkorporujícím, aglutinačně-flexivním jako například aglutinační spojení v abážském jazyce    Se – g‘ –ca – reme – z –t‘  Nešel bych; nebo aglutinačně-inkorporující spojení v adyhejštině   Se – q‘ e – de - pleč’e  Dívám  odtud sem  („se“ je prefix „já“, „q’e“ je prefix „sem“,  „de … č’e“ je přerušená osnova, „je-ple-n osnova slovesa „dívat se“) nebo aglutinačně-flexivní spojení v kabardinštině:  Fe – che – ze –w – še - r     Já vás zavezu sem  oproti  Fe – che –ze – w – še(redukované) – r   Já vás vyvezu odtud. Polysyntetizmus je možno exponovat také cestou kompozice a afixace jako například kabardočerkessky   We – j – sche – fe – we – ne(redukované)w – t Chtěl bys jej udeřit po hlavě .  Odtud: není důvod tvrdit, jak to činí někteří badatelé, že syntéza v rámci slova je ekvivalentní aglutinaci. Uveďme ještě často citovanou „modelovou“ větu polysyntetizmu:   Wa – q’e(redukované) – d – ej – z – ge – še(redukované) – že(redukované) – f – a – te – q’e(redukované)m, což znamená v čerkesštině: Já jsem jej tehdy nemohl donutit, aby tě přivedl zpět sem  („w“ rovná se „tě“, „a“ rovná se „jeho“, „q’e“rovná se „sem“, „d“ rovná se místní prefix, „ej“ rovná se „jeho“, „z“ rovná se „já“, „ge“ znamená kauzativnost, „še“ znamená vést, „že“ znamená zvratnost, „f“ možný děj , „a“ značí minulý čas, „te“ rovná se tehdy a „q’em“ značí „ne“). Je zjevné, že takový výraz připomínající jazyky typu kwakiutl nebo tsimshian, vyjadřuje podmět, přímý i nepřímý předmět, číslo, zápor, čas, způsob, reciprocitu, kauzativnost, místo, směr a podobně.  Bez zajímavosti není ani změna pořadí afixů ve vztahu ke kmeni s ohledem na přechodnost a nepřechodnost; v posledním případě máme model S + O + K (kmenový morfém netranzitivního výrazu), například adygejsky  se-we-že  čekám tebe , abchazsky  s-w-swejt  já tě biji, ubychsky  se-w(e)-mešan  já tě nazývám, volám.  Naproti tomu tytéž morfémy ve spojení s kmenovým morfémem tranzitivního výrazu jeví pořadí opačné, tedy podle modelu O + S + K, například adyhejsky   we-se-lag, abchazsky  we-z-bojt,  ubychsky  we-z-bejan všechny ve významu „já tě vidím“.   Obecněji: Vztah kmenových a afixálních morfémů se vyznačuje tím, že v počtu jejich diferenciálních příznaků zdaleka ne vždy figurují (v případě kmenového morfému) nebo nefigurují (v případě afixálního morfému) koreláty (aposita?)   ve formě autonomních jednotek.  V úloze diferenciálního příznaku kmenových  a afixálních morfémů může vystupovat distribuce morfémů ve slově. Morfém nabývá statutu prefixu nebo sufixu, jestliže funguje ve slovní formě jako afixální morfém; toto postavení lze objasnit na kontrastu na jedné straně jednoduchých a denominativních prefixů, na straně druhé denominativních prefixů a jejich korelátů, jmenných osnov.  Osnovy typu „afix + kmenový morfém“ na rozdíl od osnov typu „kmenový morfém + kmenový morfém“ připouštějí distantní postavení komponujících složek, tj. afixální osnovy jsou přerušovány jinými morfémy, zejména osobními markéry subjektu přechodného slovesa. Tak v adyhejských jazycích derivační prefix „de-„ u přechodného slovesa se objevuje v prepozici ve vztahu k afixu subjektu, který je inkorporován do osnovy; například kabardočerkesské  se-de-tas  já stál mezi nimi („se“ je afix subjektu 1. osoby singuláru, „de“ je derivační prefix), ale  de-s-tcha-s  napsal jsem něco mezi nimi. Z hlediska distribuce s derivačním morfémem „de-„ v uvedeném jazyce splývá morfém „s’e“, například  se-s’e – t – a-s   stál jsem pod nimi a  s’e – s – tch – a – s napsal jsem to pod ním.  Morfémy „de“ a „s’e“ se vztahují k jednotkám stejného řádu, tj. ve spojení s jinými morfémy se chovají stejně, jsouce součástí třídy lokálních (derivačních) morfémů s pevným postavením ve slově. Jejich přináležitost k jedné třídě derivačních (afixálních) morfémů se potvrzuje tím, že zaujímají nejen stejné místo, ale navzájem se vylučují.  Kromě toho morfém „s’e“ na rozdíl od morfému „de“ má korelát ve formě autonomní jednotky, a to „s’e“ jako „dno“ nebo „nižší část něčeho“. V abcházštině, jež vlastní svérázný systém vzájemných vztahů kmenových a derivačních morfémů, lokální prefixy mají koreláty ve formě verbálních kmenových osnov; tak morfém „-ta-„ ve slovoformě   D – ta – wp‘   On (člověk) uvnitř se nachází figuruje jako kmenový morfém,; avšak týž morfém ve slově a – ta – la – ra  vcházet, vejít spadá podle distribuce do třídy derivačních morfémů.   Jak je snad patrné, vzájemný vztah kmenových a afixálních morfémů v abchazsko-adygských jazycích, resp. vytvoření derivačních morfémů na bázi morfémů kmenových může být dosaženo „čistou distribucí“. Potud několik snad charakteristických rysů abchazsko-adyhejské skupiny jazyků.

4. Našské jazyky.    Skupinu našských jazyků komponují geneticky i typologicky blízké jazyky: čečenština, inguština a bacbijština (o jejich přesazích směrem ke flexi jsme již mluvili především v souvislosti s uvedením Trubeckého studie o „stavbě východokavkazských jazyků“).  Ve třicátých letech, píše Jurij D. Dešerijev (1979), někteří badatelé vyčleňovali jako samostatný jazyk akkinštinu (auchovštinu) na základě zvukových responsí; příkladem těchto responsí mohou být některé tvary příčestí a přechodníků: tak akkinsky  a’lna, ingušsky a’nna, čečensky a’lla, bacbijsky a’lina  značící ve všech případech „řeknuv“, „řečený“.  V současnosti se akkinština, srozumitelná jak Ingušům, tak i Čečencům, pokládá za přechodový dialekt mezi inguštinou a čečenštinou, resp. za dialekt čečenštiny; bacbijština, zachovavší archaické rysy na jedné straně a ovlivněná gruzínštinou na straně druhé zaujímá mezi nachskými jazyky poněkud „oddálené“ místo.  Podle Pricea et alii (2002: 295) je akkinština dialektem čečenštiny; tamtéž se podotýká, že „inguština ani bacbijština dialekty nerozlišuje“.  V určitém kontrastu k ostatním skupinám kavkazských jazyků vyznačuje skupinu našských jazyků dosti složitý vokalismus; tak v bacbijštině nacházíme pět nazalizovaných vokálů a pět nazalizovaných diftongů; celkem má bacbijština dvacet jedna vokalických fonémů. Zmíněný specialista na nachské jazyky Jurij D. Dešerijev pokládá tyto jazyky – typologicky vzato – za aglutinačně-flexivní, jak v systému skloňování, tak v systému časování. Uveďme jako příklad bolch práce (nominativ singuláru),  belch-(a)-n (genitiv singuláru),   balchuo (ergativ singuláru); podobně lachka odehnat, vyhnat (kmenový vokál ukazuje na punktuálnost děje), présens indikativu lochk-u odhání, la’ch-ki právě odehnal,  la’chk-i-na nedávno odehnal, minulý čas zjevný la’chk-i-ra;  liechka (kmenový diftong „ie“ ukazuje na opakovaný děj), právě uplynuvší minulý čas  lichki, nedávno uplynuvší minulý čas lichk-i-na-a, lichk-i-na-rg ten, kdo odháněl; podobně lochk-u-š-v-(e)-rg  ten, kdo odhání  („lochk“ je osnova přítomného času, „u“ je formant présensu, „š“ exponent participiální, eventuálně přechodníkové formy, „v“ je exponent první třídy v singuláru, „e“ je spojka, resp. spojovací vokál, „rg“ je slovotvorný sufix).  V každém případě lze říci, že vnitřní flexe je v čečenštině i inguštině dosti rozvinuta, méně pak v bacbijštině.

Je to kategorie gramatických, jmenných tříd, jež může být pokládána za univerzální v míře, v níž zasahuje téměř všechny slovní druhy; tato proniknutost „třídovostí“ celé gramatické struktury je pravděpodobně nejnápadnější tvarovou charakteristikou nachské skupiny.  Podle barona Uslara, zakladatelské osobnosti lingvistické kavkazologie,   jest pod gramatickou třídou chápat lexiko-sémantickou skupinu slov, přijímajících stejnorodé nebo různorodé morfologické exponenty, z nichž jeden vyjadřuje jednotné, druhý množné číslo. V úloze ukazatelů gramatických tříd vždy vystupují v, j, b, d objevujíce se jako prefixy u řady sloves, některých kvalitativních adjektiv, u jednotlivých pomocných slov, příslovcí a číslovek, speciálně u číslovky „čtyři“ a jejích odvozenin; také u některých substantiv, například čečenské v-o‘  syn,  j-o‘ dcera; bacbijské v-ašo bratr, j-ašo sestra.  Čečenština a inguština disponují šesti třídami, bacbijština osmi (což je zjevně krajní podoba počtu tříd v kavkazských jazycích).  K první třídě se vztahují substantiva, označující racionální bytosti mužského rodu; tato pravidlo funguje prakticky bez výjimek  Ukazatelem první třídy v singuláru je „v-„, v plurálu „b-„  ; například čečensky  da v-u, ingušsky  da v-a, bacbijsky dad v-a  vše ve významu otec jest; v plurálu čečensky daj b-u, ingušsky daj b-a, bacbijsky dadi b-a otcové jsou.  Druhá třída zahrnuje rozumné bytosti rodu ženského; exponentem této třídy je v singuláru „j-„ , v plurálu pak „b-„: čečensky  nana j-u, ingušsky nan(a) j-a, bacbijsky nan(a) j-a  všechny výrazy značí    „matka je“; v plurálu: čečensky nanoj b-u, ingušsky noanoš/noanoj b-a, bacbijsky nani b-a  matky jsou. Substantiva označující nerozumné bytosti, předměty, abstraktní pojmy, přírodní jevy apodobně jsou rozdělena do zbývajících čtyř/šesti tříd, přičemž, a to je dosti příznačné, se nedaří ustanovit princip, na základě kterého se určí, do jaké konkrétní třídy patří to či ono podstatné jméno. Zdá se však, že nejvyšší produktivitu vykazuje třetí třída (exponent „j“ pro singulár i plurál), kam se obvykle začleňují neologismy i výpůjčky.  Na rozdíl od čečenštiny a ingušštiny disponuje bacbijština, jak bylo řečeno, sedmou a osmou třídou  (VII: b- a j-; VIII: d- a j-). Tak například k sedmé se vztahuje bak b-a „ústa jsou“ v singuláru a baki j-a „ústa jsou“ v plurálu.  Osmá třída obsahuje pouze několik slov jako bat’r ret a lark‘  ucho.  Jak je zjevné, exponent gramatické třídy se nepřipojuje k substantivu, nýbrž ke slovesu, kvalitativnímu adjektivu, s nímž je dané substantivum syntakticky spjato; výjimky byly uvedeny: čečenské syn, dcera; bacbijské bratr. Sestra.  S Benjaminem Lee Whorfem bychom mohli dodat, že jde vlastně o skrytou nebo alespoň o „semikovertní“ kategorii. Podoby a fungování gramatických tříd kolísají od jazyka k jazyku; nejdůsledněji snad gramatické třídy fungují inguštině, kde se třídové prefixy používají i na konci slovesných forem v minulém „vyprávěcím“ času: v-acha-v   odešel,  j-acha-j   odešla; oproti tomu v čečenštině v-achana, j-achana a v bacbijštině v-achina, j-achina v tomtéž významu.  Dosavadní historicko-srovnávací studium nachských jazyků naznačuje, že v minulosti měly tyto jazyky všeho všudy čtyři gramatické třídy, odpovídající čtyřem třídovým prefixům: v, b, d, j.  Rozdíly jsou především důsledkem vnitřního vývoje jednotlivých jazyků; příznačná je rozdílná distribuce některých substantiv: v čečenštině a v ingušštině slovo  ch’aša host náleží ke třídě v-/b- (I.), v bacbijštině pak ke třídě d-/d- (V.), máme-li uvést alespoň jeden příklad.  V souvislosti s pády, jichž není právě málo (například bacbijština jich má dvacet dva), lze sice mluvit o standardních pádových afixech jako v aglutinačních jazycích a o skloňování jednoho typu, ale rozmanitost je podmíněna podobami jmenných osnov a fonetickými faktory (alternace vokálů jmenných osnov), což opět dokládá naznačovanou i zmiňovanou aglutinačně-flexivní typologii, jež našskou skupinu kavkazských jazyků vyznačuje jako celek.

5.   Daghestánská skupina jazyků.  Jde o nejčlenitější kavkazskou jazykovou skupinu, skupinu, jež má nejblíže k našským jazykům, s níž bývá někdy spojována do jednoho celku.  Skupinu dagestánských jazyků komponují více než dvě desítky členů; podle čtvrtého svazku Jazyki narodov SSSR (1967) jde celkem o 26 jazyků, rozčleňovaných obvykle do dvou grup či podgrup: avaro-ando-cezskou (resp. didojskou)  na jedné straně a lezgickou na straně druhé; „vně“ se nacházejí lačtina a daržština (u Kuiperse et alii 1959 jsou daghestánské jazyky členěny poněkud jinak; také Price et alii 2002: 73 má své členění). Jak jsme již naznačili, první pokusy a systematické historicko-srovnávací zkoumání náleží N. S. Trubeckému.   Po stránce fonetické lze dagestánské jazyky charakterizovat relativně střídmým systémem samohlásek a velice rozvinutým systémem souhlásek, obecně pokládaným za složitý: řady různých laryngálních,  “abruptivních“ fonémů, fonémů geminovaných apodobně.

Téměř ve všech dagestánských jazycích (s výjimkou lezgijštiny, aghulštiny, udinštiny) se substantiva člení do tříd;  většina daghestánských jazyků (lačtina, c‘achurština, rutulština, kryc‘ština, chinalužština, cezština) má čtyři jmenné třídy; do první náleží podstatná jména mužského rodu, do druhé substantiva rodu ženského a v řadě jazyků i názvy některých neživotných objektů; sémantické kritérium rozdělení podstatných jmen není zcela zřetelné. Andština má tříd pět; hunzibština a inchokarinský dialekt chvaršijského jazyka šest.  Zdá se však, že eminentní charakteristiku dagestánských jazyků představuje vysoký počet pádů, jimiž nejvíce oplývá lakština a ještě více tabasaranština. Nabujelé množství pádů se vysvětluje v zásadě početností místních pádů, které se seskupují do pádových sérií. Tak například v lačtině pádové formy k’atluvu  v domě,  k’atluva  z domu,  k’atluvun do domu vytvářejí jednu sérii společným exponentem „-v-„ na rozdíl od forem k’atlulu pod domem,  k’atlula zpod domu,  k’atlulun pod dům, kde je společným exponentem „-l-„.   Číslo pádových sérií kolísá od jazyka k jazyku: v avarštině je jich pět, v lačtině šest, v tabasaranštině dokonce sedm nebo osm (v závislosti na dialektu).  Podívejme se tedy na tabasaranštinu, na její pády (Chanmagomedov 1967).  Základní pády jsou čtyři: nominativ (například ul oko), ergativ (uli), genitiv (ulin) a dativ (uliz); plurál je aglutinační: ular, ulari, ularin, ulariz; pokud jde o lokální pády, rozlišuje literární, spisovná tabasaranština sedm sérií místních pádů, vyjadřujících rozličné postavení objektu v prostoru ve vztahu k objektu jinému: (1) uvnitř (exponent abruptiva „‘‘“), (2) okolo, před (exponent „g‘“ a „ch‘“), (3) laterální, „bokový“ povrch, vertikála (exponent „k“),  (4) za zezadu (exponent „ch‘‘“),  (5) pod (exponent „kk“),  (6) mezi, uprostřed (exponent“g‘‘“), a  (7) na, nad (exponent „in“/“il“). Každá série obsahuje šest místních pádů, tvořících šest skupin dle pohybu předmětu v prostoru. První skupina, to jsou pády klidu (essivy), které se tvoří od ergativu prostřednictvím výše uvedených exponentů odpovídajících sérií.  Tato skupina místních pádů představuje osnovu pro tvoření ostatních, podle svého tvoření složených skupin. Od místních pádů klidu se ukazatelem/ukazateli  -an, -na a –di tvoří pády – respektive – vycházení, oddělení (ablativy), pády směru (lativy) a pády doprovázení (komitativy):  calich‘‘  za stěnou  -  calich‘‘an  od stěny  -  calich‘‘na  za stěnu  a podobně. Komitativní pády označují prostorové vztahy mezi objekty při jejich současném, vzájemném pohybu. Exponentem –di od ablativů a lativů se tvoří – respektive – direktiv vzdalování a direktiv přibližování , jež označují obecný směr, směřování od předmětu a k němu:  chulch’an  od domu  -  chulch’andi ve směru od domu  -  chulach’na k (samotnému) domu  -  chulach’nadi  ve směru k domu.  Konkrétní celistvý příklad:  I. cali‘‘  ve stěně;  II.cali-g‘ (-ch‘)   u stěny;  (III.) cali-k na povrchu stěny,  (IV.)calich‘‘  za stěnou,  (V.) cali-kk  pod stěnou, (VI.)  g’ari-g‘‘  uprostřed lesa a  (VII.) g‘‘va-in  na střeše.   Grupy: (1) essiv a’rabaji‘¨ v arbě,  (2) ablativ  a’rabaji‘‘an  z arby, (3) lativ  a’rabaji‘‘na  do arby,  (4) komitativ  a’rabaji‘‘di  v pohybující se arbě,  (5) direktiv vzdalování  a’rabaji‘‘andi ve směru od arby  a  (6) direktiv přibližování  a’rabaji‘‘nadi.  Celkem lze tedy ve spisovné tabasaranštině napočítat 4 základní pády a 7 sérií „krát“ 6 grup, tedy 4 + 42, tj. celkem 46 pádů.  Dodejme ještě, že direkcionální preverba rekapitulují nejen význam lokativních pádů, nýbrž i jejich formy; tak v dargijštině nacházíme systém čtyř orientačních preverbií Comrie 1983: 213):  ka-batij to give (směrem dolů); ha-batij to give (nahoru); sa-batij to give (hither); bid-batij to give (thither).  K charakteristice daghestánských jazyků dodejme , že v nich lze pozorovat – typologicky vzato – také prvky izolační: jednak v oblasti slovesa (analytické formy časů), jednak v oblasti adjektiv (stupňování), jak dovozuje S. M. Chajdakov ve svém díle o verbálním systému v daghestánských jazycích (1975).

 

 

 

 

Bibliografická poznámka.

 

 

 

Kavkazské jazyky v rámci jazyků světa (klasifikace, případně charakteristiky): Kieckers (1931), Milewski (1948), Dumézil (1952), Ruhlen (1991) a Krupa a Genzor (1996).  Kavkazské jazyky v rámci jazyků Evropy:  Price, Glanville et alii (č. v. 2002): Encyklopedie jazyků Evropy. Praha: Volvox Globator (přeložili Václav A. Černý, Sáva Heřman a Zlata Kufnerová); přítomný text vychází z transkripcí, jež přináší toto dílo.  --          Kavkazské jazyky v rámci jazyků někdejšího SSSR  Isajev (1978), Comrie (1983), Sv. III: Jazyki Azii i Afriki (1979), Sv. IV Jazyki narodov SSSR (1967).  --       Charakteristiky, typologie lze najít u Milewského (1955, 1960 a 1962) a u Klimova a Aleksejeva (1980 a Klimova (1986).  -- Klasické podoby zájmu o kavkazské jazyky (Dirr, Schuchardt, Finck, Trombetti) in Ergativní konstrukce věty pod redakcí A. S. Čikobavy.  --   česky:  E. Fajt: Kavkaz, jeho přírodní krásy, poměry národohospodářské, národopis a místopis. Praha: Matice Česká 1894.   V. A. Černý: Základy gruzínštiny  Praha: Academia 1975.

 

 

 

 

Synopse jazyků Kavkazu.

 

 

Podle  Bernhard Geiger, Tibor Halasi-Kun, Aert H. Kuipers, Karl H. Menges: Peoples and Languages of the Caucasus. The Hague:Mouton 1959  (Uvádí 50 jazyků, resp. etnických skupin).

 

 

KAVKAZSKÉ (paleokavkazské, jafetické jazyky Kavkazu, ibero-kavkazské)

 

 

I.                                                                 Jihokavkazská (Kartvelská, Iberská) větev: gruzínština, mingrelo-lazština, svanština.

II.                                                              Severozápadní (Západní, Abasgo-kerketská, Pontská) větev: abchazština, ubychština,                                                 čerkesština.

III.                                                            Severovýchodní (Východní, Čečensko-lezgijská, Čečensko-daghestánské, Kaspická)                                                 větev:

                            (1)      Vejnachská (Sev.-střední) skupina: čeč, inguš, bacbij.

                         (2)  Avaro-Ando-Dido: (a) avar (b)andi podskupina: andi, botlich-godoberi, karata, bagulal,                                           tindi, čamalil, achvach   (c) dido podskupina: chvarši, dido, kapuča, chunzal, ginuch

                                    (d)   arči

                            (3)  Lak-dargij: lačtina a dialekty dargijštiny: darjština, kaitak, kubači.

                            (4)  Samurská skupina: lezgin, agul, rutul, c‘achur, tabasaran, buduch džek   =  kryc¨‘ština.

                            (5) Chinalug

                            (6)  Udinština

 

INDOEVROPSKÉ

Arménština

Íránská větev: východní, event. severní: osetština a západní: sever: talyšština, kurdština; jih: tatština

 

 

ALTAJSKÉ

 

 

I.Turkická větev

 

                               (1)  oghuzská skupina: západní: azerština, karapapakština, východní:                                                                                 turkomanština

                                (2)  kipčacká: kumuk, nogaj, karačaj, balkar

II. Mongolská větev   kalmyčtina

 

 

SEMITSKÉ

 

Aramejská skupina: aisorština