úvodní stránka  -  o webu  -  kontakt  - 

Články

Sovětská národnostní otázka

15.1.08 | Jan Černík |
Propaganda, ideologie a mocenský nástroj totalitarismu jako jeden z předpokladů pro vytváření migrační situace na území bývalého Sovětského svazu

USSR0180.JPGOdpověď na otázky co vlastně byla sovětská národnostní politika, co bylo jejím cílem a jaké prostředky používala nemůže být dosti jednoznačná neboť nešlo o ucelený politický program se stabilním uváděním do praxe. Národnostní politiku je tedy účelnější klasifikovat v kontextu totalitarismu.

Syntéza nacionalismu a socialismu v podobě sovětské národnostní politiky není totožná s nacistickou totalitní ideologií (Arendtová 1996: 493). Souvislosti obou ideologií však lze najít právě na základní úrovni principů totalitarismu. Paralely lze také hledat v předchůdcích těchto totalitních ideologií, v hnutích pangermanismu a slavjanofilství. Jak Arendtová podotýká, Rusko i Německo, hlavní hybatelé těchto hnutí, se stavěli do pozice vyvolených (Arendtová 1996: 337). Pro obě totalitní hnutí byl důležitý propagandistický potenciál nacionalismu.[1]

Nacismus i sovětský komunismus se rozcházejí v ideologickém a propagandistickém využití konceptu národa po uchopení moci. Sovětské národnostní politice můžeme přičíst k dobru modernizaci a zvýšení životní úrovně periferního obyvatelstva a nakonec i pozitivní obsah. Na rozdíl od genocidního programu nacismu, bolševici deklarovali jako svůj cíl „spásu“ zaostalejších národů.

 
Sovětská národnostní politika byla charakteristická dvojí realitou. První byla ideologie podle jejíž historických zákonitostí byla národnostní politika vytvářená navzdory tomu, že otázky národa původně neobsahovala. Druhou realitou národnostní politiky byla její implementace podle principů totalitní moci. Výsledkem byly rozpory mezi ideou a realizací, neustálá reinterpretace národnostní politiky a důsledkem toho i její fatální selhání.

Kontext geneze národnostní politiky Sovětského svazu

  

Rusko bylo kontinentální imperiální říší. Přinášelo civilizační misi (spásu) a ochranu do porobených zemí. Ruská koloniální expanze se v mnoha směrech liší od zámořského imperialismu. Ruská koloniální expanze byla do jisté míry obranou útokem. Moskevské knížectví bylo po velkou část své historie hříčkou v rukou turecko-altajských kmenových náčelníků, Vikingů a jiných nájezdníků, kterým muselo odvádět tribut a před kterými se muselo neustále obávat o existenci. Ruská expanze byla odsouváním nepřítele co nejdále od centra říše. Ruská říše na svých koloniích prodělávala, nikdy zde neexistovala obchodní společnost, která by se starala o ekonomickou exploataci kolonií podobně jako britská východoindická společnost. Neopominutelným rozdílem mezi ruským a zámořským imperialismem je, že na podmaněných územích byla v některých případech vyšší životní i civilizační úroveň než v Rusku samotném. Nebylo výjimečným případem, že se v na „kolonizovaných územích“ po podřízení území Rusku snížila životní úroveň.[2]

Samotný charakter aktu kolonizace měl rysy chaosu a anarchie. Po rozvratu předchozího politického systému trvalo často několik desítek let než situaci stabilizovala armáda, která měla území ve správě. Agenty vlastní kolonizace dobytých území byli do značné míry kozáci a vyhnanci, tedy svobodomyslné a progresivní složky obyvatelstva centra říše. To přinášelo reakční charakter procesu expanze. Nejvyšší politický establishment zpevňoval své mocenské pozice tím, že představitele politické opozice a emancipované rolníky vytěsňoval z centra na hranice říše. Gubernie na okraji říše (kolonie) často svévolně spravovala vojenská a byrokratická šlechta, která cirkulovala po celém území impéria.

USSR0108_1.JPGNa území ruské říše úspěšně získávalo začátkem 20. století masovou podporu obyvatelstva několik národně osvobozeneckých hnutí. Z mnohých to jsou například Poláci, Finové, Gruzínci, Arméni nebo Ukrajinci. Většina z těchto národů usilovala o sebeurčení a vytvoření vlastního národního státu, což se také některým podařilo vzápětí po vypuknutí říjnové revoluce. Nové národní státy se téměř okamžitě dostaly do konfliktu s místními bolševickými buňkami. Nacionalismus v neruských částech Sovětského Svazu představoval reálnou opoziční sílu a alternativní politické myšlení.[3] Bolševické organizace v neruských částech bývalého impéria nemohly získat podporu mas právě pro svou provázanost se stranickou strukturou s centrem v Rusku.  

Lenin si byl dobře vědom naléhavosti reflexe etnicity. Pochopil, že v budoucnu by moc sovětů mohla destabilizovat partikulární hnutí na nacionalistickém základě, ale vůdcové revoluce stáli před konkrétní výzvou již v roce 1917 v podobě možné vojenské spolupráce s národy severního Kavkazu proti Děnikinovi. Situace si žádala přetlumočení poselství revoluce pro masy mimo centrální Rusko.

Teoretická východiska národnostní politiky

Marx a Engels označili nacionalismus za podvod buržoazie na proletariátu a národ za vývojové stádium kapitalistické společnosti. Nacionalismus byl podle nich slepou uličkou dějin. Schopnost nacionalismu mobilizovat široké masy obyvatelstva považovali za nedopatření.

Stalin se brzy stal v komunistickém Sovětském svazu hlavní autoritou na národnostní otázky a sovětští teoretici se na jeho názory odvolávali  až do rozpadu SSSR. Uvědomoval si provázanost nacionalismu a průmyslové revoluce. Vybavený materialistickou dialektikou a historicismem nahlédnul, že odtržení od rodné hroudy vyvolává potřebu jedince zařadit se do širšího společenského celku. Toho, podle Stalina, využívá buržoazie k prosazování vlastních ekonomických zájmů a tak přivádí do izolace masy pracujících, kteří namísto internacionální třídní solidarity dávají přednost národu.

Stalin soustavně sledoval vnitřní národnostní pnutí v Rakousko-Uhersku a alespoň částečně si uvědomoval přímou vazbu mezi unifikačními tlaky a růstem nacionalismu. Rozklad druhé internacionály právě z důvodu národní emancipace, vnímal Stalin jako zradu socialismu na pracujících a myšlence marxistického internacionalismu.

Totalitní ideologie a její doktrína v Sovětském Svazu stavěla na jednoduchém výkladu dějinných principů. Vlastní národnostní politika SSSR byla jakousi ideologickou synkrezí nacionalismu a marxismu. Částečně vycházela z dědictví ruského primordialismu, z onoho intelektuálního prostředí totalitních hnutí, které bylo prostoupené přesvědčením, že se člověk rodí s národní duší ať se mu to líbí nebo ne (Arendtová 1996: 330). V tomto ohledu vedle propojení národa a státu, spatřuji svázanost národnostní politiky SSSR s epochou nacionalistického romantismu. Zmíněná absence etnické otázky v ideologii byla snadno zacelená fragmenty Hegelova nacionalistického dědictví. Toto dědictví implantovalo do svých prostých ideologií už pangermánské a panslavistické hnutí a ovlivnilo i Stalinovy přístupy.[4] Hegelovo dílo podle Poppera vznikalo jako kontraimpulz vůči francouzské revoluci (Popper 1994: 53). Šlo o příkladné propojení moci a filosofie. Hegel stanovil jako dějinný zákon boj národů o světovládu (Ibid: 35).

Stalin formuloval pojem národ jako dějinný jev, který se projevuje bojem vedoucích tříd jednotlivých národů, bojem motivovaným především ekonomickými zájmy. Národní hnutí pak jako produkt ekonomického rozvoje kapitalismu. Hlavním činitelem boje mezi národy a hybatelem národních hnutí je podle Stalina buržoazie. Potud je syntéza třídního boje a boje národů o světovládu konzistentní. Přes časové omezení pojmu v tomto pojetí, Stalin definoval národ jako „historicky vzniklou stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského života a psychického založení projevujícího se v pospolitosti kultury“ (Stalin 1913: 11). V roce 1913 tehdy ještě sociální demokrat Stalin prosazoval právo na národní sebeurčení a brojil proti národnostnímu útlaku, ve kterém spatřoval příčiny nacionalismu.

Stalin důsledně sleduje národ optikou historického vývoje společnosti, v prvotní fázi kapitalismu se podle něj národy sjednocují, aby se tyto „kulturní pospolitosti“ začaly rozpadat pod tlakem kapitalistické ekonomiky a v souvislosti se stupňování třídního boje. Stalin překročil Hegelovu ideu boje jako základního principu existence národa tím, že na ní navázal Marxův dějinotvorný princip třídního boje. Zákonitost buržoazního nacionalismu je podle Stalina v prohlubujících se konfliktech mezi národy, nacionalismus zanikne jakmile zanikne buržoazie jako třída, kdežto v socialistické společnosti zavládne mezi národy mír a solidarita pracujících všech národů. Stalin byl asi přesvědčený, že v konečném stádiu dějin národy splynou v internacionální třídu pracujících. Jak svojí tezi tento expert na národnostní otázku uváděl do politické praxe nahlédneme později.

Úkolem sociální demokracie moderní doby bylo podle Stalina ochránit masy před psychózou, nebo přímo vyprostit dělníky z duchovního područí buržoazie (Stalin 1913: 20). Stalin se při konkretizaci politické práce s proletariátem soustředil pouze na tzv. porobené národy a ponechává stranou nacionalismus u tzv. národů vládnoucích, který se později ukázal jako efektivním nástrojem totalitního ovládání.

Na základě této struktury poznání a své konkrétní zkušenosti začal Stalin rýsovat kontury národnostní politiky Sovětského svazu.


Realizace sovětské národnostní politiky

Národ a stát

Francouzská revoluce dala impuls vzniku národních států (ačkoliv sama republika byla založená na občanském principu) ukotvením práva na národní sebeurčení v Deklaraci práv člověka a povoláním branců do armády. Národní sebeurčení si nacionalisté a romantičtí filosofové vykládali v rozmanitých variacích. Na území německy hovořících obyvatel je od Herdera, Hegela, Fichteho a dalších německých romantiků národ mysticky propojený se zemí a státem.[5]

Právo na národní sebeurčení vnesla do reality Wilsonova doktrína, jejímž výsledkem byly národní státy ve střední Evropě. První sovětská ústava také obsahovala právo na národní sebeurčení, ale stejně jako celá ústava bylo jen deklarativním gestem pro netotalitní státy a propagandistickým materiálem k národnostní politice v Sovětském svazu. Toto „nezadatelné právo národů“ prodělalo v totalitních podmínkách pozoruhodně rychlý vývoj. Ustupovalo do pozadí ve prospěch totalitního mainstreamu ideologie  „Stává se , že právo na sebeurčení se dostává do rozporu s jiným, vyšším právem – právem dělnické třídy. Právo na sebeurčení musí ustoupit právu na diktaturu (proletariátu, pozn. autor)“ (Stalin 1923: 152). Ve dvacátých letech již nebylo zapotřebí propagandy národních hnutí k získávání obyvatelstva na periferii ruské říše.

Prvotním cílem národnostní politiky bylo vtažení neruských etnik do totalitního hnutí mimo jiné pomocí příslibu vlastní (relativní) státnosti a to podle historického stádia vývoje ve kterém se dané etnikum nacházelo (viz níže). Forma státnosti se měla vyvíjet souběžně se společenským vývojem daného etnika. Sovětské autonomní útvary vznikaly na bázi etnicity tzv. titulárního národa na určitém území. Nejvýše byly svazové republiky, níže byly autonomní republiky, dále oblasti a nejníže byl autonomní okruh.[6] Stalin, ačkoliv ve své práci Marxismus a národnostní otázka  jednoznačně upřednostňoval regionální formu státní správy založenou na osvědčeném územním členění (Stalin 1913: 7), prosadil v roce 1923 v podstatě Wilsonovu vizi co národ to stát. „Socialistický federalismus oproti buržoaznímu se nezakládá na administrativních teritoriích v rámci státu, ale na principu národní státnosti“ (Stalin 1923: 137). Tento postoj měl za následek kontradikce administrativních celků s etnickými. Například v Kazachstánu, který byl v podobných hranicích administrativním celkem carského Ruska, se nacházela početná ruská minorita.


Unifikace sblížením národů

V podtextu národnostní politiky SSSR se skrývá rusifikace, přesněji homogenizace společnosti a kulturní nivelizace pomocí rusifikace. Rusifikace byla přirozeným efektem a nástrojem ruského kolonialismu na který v mnoha směrech navázala bolševická moc. Pro Stalina bylo politickým základem v národnostní otázce obyvatelstvo centrálních oblastí Ruska, které bylo jakýmsi vzorem pro uskutečňování politiky v okrajových částech Sovětského svazu. Dalším rusifikačním postupem byla řízená migrace Rusů a Ukrajinců do periferních oblastí. Tito lidé byli zároveň agenty sovětské modernizace, ale i prověřené a loajální obyvatelstvo v prostředí „nespolehlivých“ autonomních celků. Současně s nimi však do jednotlivých republik přicházejí nespolehlivé osoby a celé skupiny, o nichž se předpokládalo, že v sociálně a kulturně neznámém prostředí budou lépe ovladatelné.

Nejmarkantnějším příkladem jsou pobaltské státy a Moldavsko. Všechny dosud uvedené výzvy a hrozby bolševické revoluce na poli etnické identity vyústily do základního motta národnostní politiky „sblížení národů“. Projekt národnostní politiky pod tímto heslem představoval jazykovou rusifikaci,[7] USSR0120.JPGdemografické manipulace a ideologickou indoktrinaci neruských elit. „Rozkvět kultur, svou formou národních a svým obsahem socialistických, za diktatury proletariátu v jedné zemi za účelem jejich sloučení s jedinou společnou (formou i obsahem) socialistickou kulturou s jedinou společnou řečí, až proletariát zvítězí na celém světě a socialismus pronikne do všedního života – v tom právě tkví dialektičnost leninského pojetí národní kultury.“ (Stalin 1930: 231)

Takto vytýčené cíle bolševické národnostní doktríny, unifikace společnosti v perspektivě světové diktatury proletariátu a kulturní homogenita v budoucí perspektivě jsou dalším z charakteristických rysů totalitarismu. „Ideologie s aspirací na totální, se vztahuje k tomu co,

nastává, nebo zaniká, k historii. Tím se odtrhuje od zkušenosti, je neověřitelná a předkládá jiný „pravdivější výklad“ reality která se skrývá za věcmi a řídí je, člověk potřebuje ideologii aby je rozluštil“ (Arendtová 1996: 234).

Ve vývojové stupnici společnosti podle marx-leninismu byl v intencích slavjanofilství nejvýše postavený ruský národ, který byl nejvíce socialistický a tudíž nejblíže konce dějin.[8] V netotalitním jazyku byl nejmasovější a nejlépe ovladatelný totalitní mocí. Smyslem dějin neruských národů bylo, podle tezí národnostní politiky, usilovat o vyrovnání úrovně s ruským národem. To bylo také podstatou dalšího hesla národnostní politiky. „Rovnost národů“ znamenalo unifikaci podle ruského vzoru, tak, aby si všechny národy byly rovny. Tedy pod sblížením národů nacházíme vcelku běžné heslo imperialismu o civilizační misi v koloniích. Nejenom v tomto ohledu bolševici přejali osvědčené postupy ruské koloniální říše pod propagandistickou nálepkou národnostní politiky.

Totalitní nadvláda v periferii Sovětského svazu

Evidentním cílem a naplněním sovětské národnostní politiky bylo organizování co největšího počtu lidí na periferii říše. Národnostní politika vstupovala do niterného soukromí běžných lidí tím, že v mnoha případech určovala nové identity. Nejmarkantnějším příkladem tohoto rysu totalitarismu bylo vyznačování národnosti v tzv. vnitřních pasech vedle místa narození a sovětského občanství. Pod kontrolou byl tak údaj, který se zakládá na subjektivním vědomí a je tak zneužitelný mocí. Nehledě na to, že legitimace tak určovaly status člověka v té které části Sovětského svazu, která se mohla těšit nějaké formě autonomie. Totalitní moc přímo formovala uvažování nových kulturních a společenských elit, o které opírala strana svojí moc v neruských částech Sovětského svazu. Rusky se vyučovalo ve většině škol všech stupňů a ruský jazyk byl komunikačním prostředkem ideologie. Ambice organizovat co největší počet lidí na periferii a vstupovat do jejich soukromí potvrzuje předpoklad že národnostní politika SSSR byla jedním z nástrojů totální nadvlády, jak ji definovala Arendtová (Arendtová 1996: 530).

Hannah Arendtová charakterizuje koncentrační tábory jako laboratoře totální nadvlády k završení experimentů s a proti sociální realitě (Ibid: 536). Také v tomto směru zapadá národnostní politika Sovětského svazu do politického modelu totalitarismu. V táborech vysídlenců, docházelo vedle likvidace tříd i k likvidaci národů. Pozoruhodná je skutečnost že likvidace národů probíhala podle definic národnostní politiky. Nehledě na to že „provinilé národy“ přišly o velkou část své populace.[9] Ztratily základní atributy národa jak je definovala národnostní politika, to jest teritorium, státnost, vnitřní ekonomické vztahy, právo vykonávat náboženskou praxi i tradice a právo hovořit mateřským jazykem na veřejnosti. V podstatě šlo o degradaci skupiny v pomyslném žebříčku stupňů národní konsolidace, tedy ztrátu statusu skupiny. Paradoxem je, že Stalinem zanedbávaný „národní charakter“ byl deportacemi v mnoha případech posílený, etnická solidarita byla závažným faktorem přežití vyhnanců v nehostinných podmínkách a nepřátelském sociálním prostředí.

Dalším asi neočekávaným výsledkem experimentování s národy bylo zpevnění „národní konsolidace“ postižených národů tím, že každý člen získal na základě své etnicity status specpereselence a kolektivní frustrace se stala součástí identity. Deportace byly vedeny snahou o zjednodušení etnické mozaiky a napravení reality, aby odpovídala požadavkům ideologie. Na uvolněná území byli nastěhování sousedé „provinilých národů“, kteří tak nepřímo podíleli na jejich vysídlení.

Dalším charakteristickým rysem totalitní moci je podle Arendtové snaha udržet masy v pohybu, včetně svého administrativního aparátu. Stalin užil národnostní otázku k čistkám ve stranické nomenklatuře, kritizoval „úchylkáře“ ve straně. Terčem jeho kritiky byli „velkoruští šovinisté“ a „maloměšťáčtí nacionalisté“, vnitřní nepřítel se nemohl chovat jinak. Choval se přesně podle Stalinovy dialektiky národnostní otázky. Buržoazní živly podle této dialektiky podceňovaly snahy o vytvoření jednotného národa ze všech národů Sovětského svazu. „Maloměšťáčtí lžikomunisté“ na okrajích SSSR reagovali podle Stalina na velkoruský šovinismus tím, že začali rozvíjet místní nacionalismus a utiskovat národnosti na nižší úrovni (Stalin 1923: 231).[10] Kritika buržoasního nacionalismu se vztahovala i na příslušníky komunistické strany a byla záminkou pro čistky ve straně a politické procesy.[11] Stalin často kritizoval vykonavatele vlastní politiky, která díky své dvojznačnosti obsahovala homogenizaci sovětské společnosti a asimilaci menších národnostních skupin do jednotné kultury socialismu a na druhou stranu podporovala rozvíjení etnických a lokálních partikularismů.

Stalin byl ve své době jediná autorita mající právo kodifikovat současný stav a předvídat budoucí vývoj společnosti. V národnostní otázce to znamenalo identifikovat dějinný okamžik kdy dochází k vývojovému posunu toho kterého etnika i celé sovětské společnosti. Podle zákonitostí národnostní politiky muselo docházet k revitalizaci národů ještě před jejich sblížením. Stalin se v tomto směru vyjádřil dost jasně. „Nacionalismus hraje pro neruské organizace strany stejnou roli jako menševismus pro RKS“ (Ibid: 161). Měl zřejmě na mysli vnitřního nepřítele, při jehož likvidaci neruské filiálky strany získají moc a vliv. Kdy k tomu má dojít nesměl odhadovat nikdo jiný než Stalin. Politická praxe neustálé reinterpretace status quo, je podle Arendtové jedním z charakteristických rysů totalitní nadvlády v Sovětském svazu (Arendtová 1996: 452).

K uskutečňování národnostní politiky SSSR bylo třeba vynaložit velké úsilí sociálních inženýrů - sovětských vědců, kteří měli za úkol vytvořit realitu tak, aby odpovídala ideologii.

Prvním krokem byla inventarizace etnických identit, nutno dodat s nečekanými výsledky. V censu v roce 1926 dostali obyvatelé Sovětského Svazu zdánlivě jednoduchou otázku: Jaké jste národnosti? Výsledkem byl seznam rozdílných forem partikularismů čítající 190 identit (Tishkov 1997: 31).[12] Tento seznam se stal objektem učeného zpracování a politické manipulace. Etnografové, historici, lingvisté se dali do práce s redefinováním seznamu deklarováním některých identit jako dialekty, lokální odnože, subetnika širších etnosů, apod. Bylo rozdáno mnoho nových jmen, mnoho skupin bylo přejmenováno. Etničtí inženýři pracovali s pojmy jako je etnický proces, konsolidace, integrace aby snížili počet potenciálních žadatelů na rozvinutá teritoria a autonomii (Ibid: 31).

Další potíže s deformováním reality nastaly při určování hranic, které bylo nutné narýsovat pro potřeby socialistického federalismu. Zde už sehrály stěžejní roli politické faktory. Při etnické kartografii docházelo k rozdělování zdrojů a regionálních center. Roli sehrála snaha odměnit utlačované národy a to periferní obyvatelstvo, které prokázalo loajalitu v revolučních bojích (např. Čečeni). Na druhou stranu bylo rýsování hranic vedené záměrem potrestat jiné skupiny, které se příliš neztotožnili se sovětskou mocí (např. kozáci) a často také jen Stalinovými sympatiemi a antipatiemi (Oseti - Gruzínci).

Návazným krokem byla kategorizace národů a národností podle kritérií které stanovil osobně Stalin, vedle teritoria a jazyka to bylo vývojové stádium té které společnosti, což byl další prostor pro manipulaci s realitou.[13] To ovšem nemohli ponechat bez odezvy učenci neruských národnostní a zapojili se do soutěže o civilizační úroveň svého národa pomocí historických konstrukcí a etnogenetických mýtů. Neruským národům šlo o prestiž a vědecké debaty zabíhaly do politiky. Řešilo se například, kdo byl na určitém území první, komu patří podle historického práva regionální centrum, ale vědci a ideologové se také svářili o to, kterému národu náleží primát ve zpracování železa a podobně.

Uskutečňování národnostní politiky bylo těsně propojené s represivními opatřeními. Na severním Kavkaze například probíhala kolektivizace deportováním obyvatel kozáckých stanic ve prospěch horského obyvatelstva.

Naznačené schéma odpovídá charakteru totální nadvlády. Výchozím bodem je skutečnost, že společnost je kulturně diverzifikovaná, tento fakt reflektuje totalitní ideologie předložením historických zákonitostí a s tím i konečné řešení (národnostní otázky). Věda ve službách totalitní moci už jen vychází vstříc politické objednávce a kategorizuje skutečnost tak, aby odpovídala stavu, ve kterém umožňuje totalitní nadvládu. Totalitní stát pomocí svého organizačního aparátu dává společnost do pohybu na základě „nevyhnutelného“ dějinného vývoje. Završení národnostní politiky Sovětského svazu bylo Stalinem usazené do dohledné budoucnosti, podobně jako vítězství světové revoluce.

Prvním (ale nikdy nedokončeným) krokem směrem ke konečnému řešení národnostní otázky byla likvidace buržoazních přežitků. Řešením národnostní otázky měla být homogenní společnost pracujících - robotů bez identity s naprostou důvěrou v totalitní stát. Národnostní politika Sovětského svazu přesně zapadá do charakteristiky totalitní ideologie jak ji předložila Hannah Arendtová, přes svůj důraz na praktičnost a pozitivní výsledky, které jsou spíše dílčím efektem.

Závěr

Národ je forma a socialismus je obsah, toto Stalinovo rčení bylo základní tezí národnostní politiky Sovětského svazu. Národnostní politika byla postavená na zbavení obsahu národa tím, že jej označovala za formální záležitost. Tato teze objasňuje roli totalitní ideologie (obsahu) a etnické identity (formy). Národnostní politika měla zformovat kolektivní identitu společností podle základních tezí ideologie, které měly být obsahem společné kultury homogenizovaného obyvatelstva totalitní říše. Etnická identita měla být odsunutá do roviny muzeí, národopisu a folklórních spolků, měla pozbýt sociální vitalitu ve prospěch ideologie.

Nelze opomíjet propagandistický potenciál konečného řešení národnostní politiky. Berme v úvahu, že tehdejší svět vstupoval do horké fáze dekolonizace a bolševici přišli s progresivním programem konečného vyřešení národnostní otázky. Propaganda měla svůj účinek na obyvatelstvo periferie SSSR.

Národnostní politika SSSR byla zpočátku účelovou konstrukcí, poměrně jednoduchým nástrojem, který měl bolševickému hnutí dopomoci k uchopení moci na periferii říše. Tuto fázi můžeme pracovně nazvat leninskou národnostní politikou. Stalinovi se podařilo tento zdánlivě jednorázový instrument kultivovat až na úroveň jednoho ze základních principů sovětské totální nadvlády. Z národnostní politiky se tak stala sofistikovaná koloniální doktrína totalitarismu, která umožňovala centru ovládat obyvatelstvo neruského původu.

Národnostní politika Sovětského svazu byla vytvořená improvizací, jednak aby vyšla vstříc výzvám z periferií rozkládající se ruské imperiální říše a dílem měla ambice srovnatelné s marxistickou doktrínou. Tento ideologický hybrid totalitarismu měl velmi dlouhé trvání a platnost, protože se prokázal jako velmi funkční i po Stalinově smrti. Nezanedbatelný je vliv této politiky na současnost a na průběh 90. let v zemích bývalého SSSR, kdy se centrální ideologie vytratila a etnicita se stala jediným politicky konzistentním způsobem organizace společnosti. Sovětská národnostní politika vygenerovala specifickou strukturu moci a s ní i národní vůdce, kteří konsolidovali svůj politický kapitál často za cenu etnických konfliktů.

Jedním z efektů národnostní politiky Sovětského svazu je fenomén vykořeněného obyvatelstva, které deportacemi ztratilo sociální a prostorovou zakotvenost a rusifikací získalo povědomí o univerzálnosti sovětské kultury. Model vnitřních migrací nejprve řízených a po demokratizaci a rozpadu SSSR spontánních bylo možné aplikovat i na migrace vnější. Lze proto vyslovit hypotézu, že tato totalitní národnostní politika SSSR přispěla ke zvýšení migračního potenciálu na daném území a u řady skupin ke snížení počtu nutných podnětů, které by je k migraci stimulovaly.

 

Literatura:

 

Arendtová H.: Původ Totalitarismu I – III, Praha : Oikoymenh, 1996.

Bobrovnikov, V.: Sovestkaja nacionalnaja politika i izmenenie identičnosti gorcev zapadnovo Dagestana, Moskva : Carnegie Institute, 1998.

Bugaj, N. F.: K voprosu deportacii narodov SSSR v 30-40 godach, Istorija SSSR, no. 6, pp. 135-144 : 1989.

Bugaj, N. F.; Gonov, A. M. Kavkaz: Narody v ešelonach ( 20 – 60 –ie gody), Moskva : INSAN, 1998.

Bromlej, J. V.: Očerky teorii etnosa, Moskva : Nauka, 1983.

Brubaker,  B.: Nationalism Reframed: Nationhood and the National Question in the New Europe, Cambridge : Cambridge University Press, 1996.

Brubaker,  B.: Nationhood and National Question in the Soviet Union and Post-Soviet Eurasia: An Institutionalist Account.

Theory and Society, vol 23, no. 1 : 1994.

Comaroff, J.: Humanity, Ethnicity, Nationality: Conceptual and comparative perspectives on the USSR,

Theory and Society, vol 20, no. 5, pp. 661-687 : 1991.

Conquest, R.: The Nation Killers: The Soviet Deportations of Nationalities, London : Macmillan, 1960.

Coppieters, B.:  Federalism and Conflict in the Caucasus, London : The Royal Institute of International Affairs, 2001.

Erriksen, T. H.: Ethnicity and Nationalism, Anthropological Perspectives, London : Pluto Press, 1993.

Gellner, A.: Národy a nacionalismus, přel. J. Markus. 2. vyd. Praha : Josef Hříbal, 1993.

Goldemberg, S.: Pride of Small Nations: The Caucasus and Post-Soviet Disorder, London : Zed books, 1994.

Hobsbawm, E. J.: Národy a nacionalismus od roku 1780, program, mýtus, realita. Přel. P. Pšeja. 1. vyd. Praha : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. 207 s. Politologická řada. Sv. 6.

Chazanov, A.: After the USSR. Ethnicity, Nationalism, and Politics Commonwealth of Independent States, Madison : The University of Wisconsin Press, 1995.

Nekrich, A.: The Punished Peoples: The Deportation and Fate of Soviet
Minorities at the End of the Second World War,
New York: Norton, 1979.

Popper, K. R: Otevřená společnost a její nepřátelé II, Praha : Oikoymenh, 1994.

Roeder P. G.: Soviet Federalism and Ethnic Mobilization,

World Politics 43 ( January 1991).

Schöpflin, G.: Nations, Identity, Power: The new Politics of Europe.

London : Hurst, 2000.

Skalník, P.: Sovietska etnografia a národná/národnostná otázka,

Slovenský národopis, roč. 39, č. 1 : 1991.

Šnirelman, V. A.: Etnogeneze jakožto etnopolitika aneb proč se sověti tolik věnovali etnogenetickým studiím přel. V. Hubinger.

Český lid, roč.84, č. 1, s. 39-57 : 1997.

Tishkov, V.: Ethnicity, Nationalism and Conflict in and after the Soviet Union; The Mind Aflame, London : Sage, 1997.

 

 Dobové plakáty:  http://slava-cccp.narod.ru/1.htm



[1] Jak Arendtová podotýká v případě nacismu „...hnutí ukradlo politický obsah všem zbývajícím stranám a implicitně aspirovalo na to, celý ho obsáhnout“ (Arendtová 1996: 372) .

[2] Anexí Gruzie bylo obnoveno nevolnictví a výrazně okleštěný konstituční systém demokracie (stavovský parlament). Podobně zasahovala ruská správa ve Finsku a v Polsku.

[3] Jako vhodný příklad může posloužit úspěch gruzínského národního hnutí. Sociální demokracii (menševici) pod vedením (Stalinem nenáviděného) Noe Žordanii se podařilo sjednotit třídní zájmy gruzínsky hovořících obyvatel měst a emancipovaných rolníků vytvořit tak moderní gruzínský politický národ. Gruzínský národ vznikal v opozici vůči místní buržoazii (Arméni) a ruské státní byrokracii (Suny 1996).  Stalin tento fakt vnímal jako zradu internacionalismu sociální demokracie.

[4] Popper ve svém kritickém pojednání trefně označil Hegela za chybějící článek mezi Platónem a moderním totalitarismem. Přesněji měl na mysli vytvoření nacionalisticky zabarvené intelektuální atmosféry ze které vzešel nacismus i komunismus, s pomocí Platónova ideálního státu. Arendtová i Popper se shodují v názoru že obě totalitní hnutí čerpala z myšlenek Hegela

[5] Hegel: Duch národa se ztělesňuje ve státu.

[6] V roce roce 1944 tvořilo Sovětský svaz 15 svazových republik, 20 autonomních republik, 8 autonomních oblastí a 10 autonomních okruhů. Celkem 53 národně-státních jednotek s 128 etnickými skupinami (Tishkov 1997: 34).

[7] Ruština také získala pozice druhého jazyka u bilingvního obyvatelstva. Skupiny které mezi sebou dříve běžně komunikovali v lokálním jazyce, museli přejít na ruštinu.

[8] Během občanské války a v prvních letech bolševické vlády byly zájmy ruského lidu identické se sovětskými zájmy.

[9] Transport a razantní změnu životního prostředí nepřežila většina malých dětí a starců. V případě Čečenů se pohybují odhady úbytku těsně pod hranicí 100 000 mrtvých, tedy přibližně třetina Čečenů (Bugaj, Gonov 1998: 151)

[10] Stalin ve svých textech užívá často jako příklad Gruzii. Gruzínští (straničtí) nacionalisté podle Stalina utiskovali Osety a Abcházce.

[11] Signifikantní (exemplární) je proces se Sultánem-Gelajevem, prominentním funkcionářem strany i státu, který se opovážil na Stalinův podmět vznést v roce 1923 návrh na odlišné řízení zemědělství v Baškirsku a Tatarstánu.

[12] V seznamu byla roztodivná směsice identit počínaje náboženskou, profesní nebo lokální totožností, přes různé formy klanové příslušnosti až třeba k několika různým formám pojetí jednoho národa.

[13] Například některé urbanizované národnosti byly vědecky barbarizované tím, že získali známku společností na přechodu z otrokářského zřízení na feudální.